O uplynulém víkendu jsme se vydali otestovat naši připravenost na nadcházející dovolenou v Julkách. Již nás nebavilo sjíždět jen ostravskou plošinu, a tak jsme se vydali na víkend na Valachy. Máme to celkem jednoduché, jelikož jsme mohli rozbít základu u Jirky a Jitky, kteří nás také na dovolené doprovodí. Příjezd do Želechovic byl v pátek 19.7. v pozdních večerních hodinách ve složení Radim, Jana a David. Krátké přivítání zapříčinila dlouhá debata, kam zítra vyrazíme. Návrhy se přelévaly z jednoho kopce na druhý. Jednou jsme téměř jeli do Luhačovic, podruhé do Loučky a okolí. Jenže Já chtěl navštívit hrad Lukov, na kterém jsem nebyl více než 15 let. Jitka plánovala cestu po asfaltkách a já ji upravoval cestu trošičku do terénu. Plán byl hotový kolem 23 hodiny a zněl: 75 km s celkovým převýšením 650 metrů. S dobrým pocitem hurá do hajan.
V den výletu jsme v klidu posnídali, připravili sebe i kola na cestu a aj fajne kafe bylo. Jitka ještě zkoušela navrhovat jiné cesty, ale to bylo zavrhnuto. Kolem deváté hodiny jsme na startovní pokyn Jirky mladšího vyjeli. První metry byly parádní. Škrabalíci bydli dost na kopci, a tak prvních pět kiláků to bylo z kopečka. Za Lužkovicemi to ale začalo. Táhlý kopec nebral konce. A kopce nebraly konce prvních třicet kilometrů. Cesta sice také klesala, ale nám se zdálo, že veden jen vzhůru. Naštěstí někde uprostřed stoupání byl hrad Lukov. Náš první odpočinek a první pivko (Rohozec 11). Od hradu přišla nejpěknější pasáž. Zpevněnou cestu vystřídaly lesní a turistické cesty. Ty se vinuly se nahoru, dolů až po krkolomné sjezdy a střídaly povrchy od kamenu, blátíčka maž po písek. Parádní úsek. Tímto terénem v zásadě dojeli až do Kroměříže na náměstí. Tady jsme slupli oběd a pivko. Odpočatí jsme mohli pokračovat ve cca 40kilometrové cyklo cestě směr Zlín a Želechovice. Posilnění jsme vyjeli svižně, a i na horácích jsme dokázali jet kolem 25 km/h. Jenže tato cyklostezka má jednu zásadní vadu. Nejenže vede pořád po sluníčku, které si nás celou cestu řádně vychutnávalo, ale hlavně má minimum občerstvovacích stanic. A ty, co tam byly Jirka úspěšně minul. První zmrzlinová byla až ve Zlíně, kdy bylo jasné, že budeme atakovat sto ujetých kilometrů. Již jen silou vůle jsme pokračovali dále do Želechovic. Z cestovní letargie nás dostala poslední zastávka cca 800 metrů před cílem. Fata morgána U Vágnerů se stala oázou, kde jsme se posilnili na poslední stoupání.
Po příjezdu jsme se všichni vrhli do bazénu a vychutnávali pocit úlevy. Po příjezdu do cíle nám tachometr ukazoval 95 km a mapa na nás volala převýšení 1027 m. Příjemně unavení jsme ještě něco málo ugrilovali, popili a nakonec sebou „bechli“ do lůžka. Nedělní dopoledne byl již jen oddechový. Doplánovali jsme druhý týden dovolé, dostali najíst a hurá domů.
