Příjezd a výlet na Slap Martuljek
Po dlouhých předodjezdových přípravách, který nám vyplnil nějaký ten čas k odjezdu se den „D“ přiblížil. Od čtvrtku mamka prala, žehlila a balila ostošest. Já jezdil po nákupech, po několika měsících umyl a vyluxoval auto, tak aby v den odjezdu bylo vše připravené a my měli klidnou jízdu. David měl ještě před odjezdem soustředění a Honza zase tábor. Honza vůbec si prázdniny užívá. Z tábora se vrátil v pátek kolem páté odpoledne a v sobotu se přesunul do auto, který směřoval do Slovinska. Sraz odjezdu byl stanoven na pátou hodinu ranní v Klimkovicích. A světe div se, nikdo nepřijel pozdě a nikdo si nespletl místo startu. A tak jsme v 5:03 hod. z Klimkovic vyjeli dvě auta. Slívovi a Petruškovi. Cíl byl jasný již několik měsíců. Slovinské alpy a místo ubytování Gozd Matuliek. Cesta po moravské části D1 byla v pohodě, a tak jsme se šťastně setkali se Škrabalíkama na rakouské dálnici. Škrabalova Mazda M6 s jezdcem Jirkou a navigátorem Jitkou se ujali čela naší karavany. Jirka natěšený vstříc novým zážitkům požadoval od mazdy vždy maximální možnou rychlost. Proto ostravské posádky měly co dělat, aby valašskému tempu stačili. Bezproblémovou cestu jsme zakončili brzkým příjezdem do místa určení. Ubytovali nás asi na čtyřicet minut po příjezdu. Zpočátku se některým nezdály drobnosti ubikace, ale nakonec panovala spokojenost.
Jelikož jsme před sebou měli spoustu času, tak jsme vyrazili na první slovinskou procházku. Vodopád za domem „Slap Matuliek“. Nejbližší vodopád, a navíc s krátkou ferratkou na závěr. Optimální místo pro výlet. Pro první dobrodružství. Z mapy jsme vyčetli vzdálenost ke slapu 1,7 km. Dobrá volba pro seznámení se s místním terénem. Tak jsme nabalili náš ferratový vercajk a všichni vyrazili směr vodopád. Údolí, které nás mělo dovést k závěrečné dominantě bylo nádherné. Navíc podpořeno odpoledním sluncem skýtalo úžasné pohledy. Jen bylo trochu méně vody, než jsme čekali. A na vodopád jsme nemuseli dlouho čekat. Na necelou půl hodinku pohodové cesty se nám ukázal v celé kráse. Ale přece to mělo malou kaňku na kráse. Vodopád, před kterým jsme stáli, byl spodní (malý). Ten velký s ferratou byl o hodinu a půl dále. Nezbylo nám nic jiného než pokračovat dále. Cesta k druhému vodopádu byl opak té první. Stále vzhůru, úzkými cestičkami ve srázu a zakončené skalním sešupem po řetězy zajištěné cestě. To byla pro některé účastníky velké výzva.
Nakonec jsme všichni stanuli před vysněným místem. Vodopádem Matuliek a jeho ferratkou. Pravda Silva vše pozorovala z povzdáli, neboť její miláčci se chystali na svou první ferratu v životě. Celkem sedm se nás nasoukalo do feritových postrojů. Vybaveni jistícími prvky a přilbami jsme vyrazili vpřed vzhůru. Ferrata nebyla dlouhá, ale také to nebylo úplně eassy jak dnešní teenageři povídají. Všichni jsme nakonec výstup zvládli a mohli stanout na římse horního slapu. Cesta dolů byla pohodová stejně jako cesta nahoru. Musím všechny pochválit za výbornou kázeň a dodržování ferratových pravidel. To je základ šťastného návratu. Turistická cesta do apartmánu byla pohodová. Zvolili jsme méně náročnou variantu, která míjela dolní vodopád. Večer jsme dohráli molki a když se setmělo jsme je vystřídali za hru v kostky. Na první den dovolené slušná dávka dobrodružství.
