Den 6 – Mangart (2677 m), ferrata Slovinska pot
Výlet na horu Mangart, třetí nejvyšší horu Slovinska (2677 m.n.m.) jsme se moc těšil. Vše, co jsem měl nastudované z internetu hovořilo o tomto místě v superlativech. A tak jsem se modlil za počasí. To někteří členové julské expedice nesdíleli mou obrovské nadšení. Jednak již byli unavení z předešlých náročných dnů a jednak předpověď pro Krajinskou Goru nebyla nejlepší. A tak začalo krátké dilema, že část zůstane na ubykaci a že si odpočine. A já jim řekl: „Volové“ vy chcete vypustit nejkrásnější sedlo v Julkách? I kdybyste nechtěli vylézt na tu horu, tak i ta scenérie ze sedla stojí za to. No prostě jsem je ukecal. Info o příjezdu do sedla po úzkých serpentýnách jsem raději vypustil.
A tak po snídali jsme dvěma auty obtěžkaní svačinami a ferratovými sety vyrazili směr sedlo pod Mangartem. Řidič Jirka ve velitelském vozu a řidič Honza v Kamilově oktávce. Cesta ubíhala velmi rychle do doby, než jsme odbočili z hlavní silnice do sedla. Cesta serpentýnami byla kvalitní. Byla obohacena srázy, příjemným stoupáním a auty proti nám. Tato cesta měla prostě vše, co má vysokohorská cesta mít. Na prvním parkovišti (před zákazem vjezdu) jsme neuspěli, a tak nezbývalo nic jiného než jet dále a hledat jiný parking. Ten jsme našli skoro až na vrcholu sedla. Zaparkovali na srázu, kdy levá kola visela nad strží. Kamil vystoupil ze strany spolujezdce, vzal z kufru kladivo a vydal se vrátit zpět podlahu u spolujezdce, kterou během cesty vytlačil, když marně brzdil.
Sbalili jsme si saky paky a vyrazili do sedla. Nebulo to daleko, ale do kopce to přeci jen trochu bylo. Na rozdýchání. V sedle jsme se rozdělili podle toho, jakou trasu jsme si určili cestu do cíle, horu Mangart. Radim, Kamil, Klára, Honza, David a Ondra se vydali ferratu pod názvem „Slovinska pot“. Jana, Jitka, Silva a Jirka vytvořili grupu turistického udeřeňa, který zamýšlel vrchol zdolat turistickou (sestupovou) variantou.
Ferratisté se vydali k nástupu, kde se řádně připravili na dlouhou cestu po ocelových lanech, žebřících a volným terénem. Pak jsme nastoupili. První vyrazil Honza, který měl za úkol rozrážet davy lidí a mraky. Za ním se do cesty vydali Klára, Ondra, Kamil, David a poslední já (Radim). Cesta nám ubíhala krásně od ruky a všichni si vychutnávali krásné scenérie v okolí. Cesta vedla ubíhající spárou k vrcholu. Nezřídka ale naše kroky vedly úzkou skalní římsou s několika set metrovými srázy. Čím jsme byli blíže vrcholu, tím méně bylo ferratových jištění a volného „lezení“. Obzvláště jeden úsek, kdy pod námi byla „grapa“ dolů a vy měli oblézat balvánek které trčel do prostoru. Závěr výstupu byl pohodový. Velké balvany a neurčitá cesta k vrcholu. Vše jsme zvládli na výbornou a kolem poledne jsme všichni „ferratisté“ dobyli vrchol Mangartu. Všichni mají můj obdiv, jak cestu zvládli. Bravo!!! Malou kaňkou bylo, že při příchodu se nám vrchol skryl v bílé peřině mraků a nebylo moc chvil, kdy se oblačnost rozpustila. Než jsme vybalili svačinu, tak se k nám připojili valašští turisté Jitka a Jirka. Jana se Silvou zůstali těsně před vrcholem. Hora v mracích nepředstavovala dostatečnou inspiraci ji zdolat. I tak teta Silva posunula své fyzické a psychické hranice o dva až tři levely výše. Dávám palec nahoru.
Po svačině a fotografování jsme se vydali směrem dolů do sedla. Jestli cesta ferratou hore byla krásná, tra cesta dolu byl „slušnej hardcore“. Mladší ročníky se nám hned vzdálili a my starší si užívali každé klopýtnutí při setupu. Viď Kamila a Silvo. V sedle již zase svítilo sluníčko, a tak bylo na co koukat. Nakonec jsme přežili i cestu serpentýnami dolů a hurá do hospůdky na jídlo. Že máme hlad na nás bylo vidět zdaleka.
Tento den se opravdu podařil a místo do nás zarylo nezapomenutelný zážitek.
