Na poslední červnový víkend jsme byli Martinem (bechťou) pozváni do slovenské Terchové. Martin si tam postavil útulnou boudu, kde se dá přespat i v případě nepříznivého počasí. Martin jel na Slovensko již ráno za obchodními aktivitami. My nasedaly do auta až po práci za šílené bouřky. Cestou jsme se zastavili pro Petru Zelníčkovou. Tím se nám vykrystalizovala celková sestava tohoto „vejletu“. Cesta byla v pohodě a v Terchové nás přivítalo sluníčko Bechťa. Vybalili si a hladoví se vrhli do místní restaurace na pivko a jídlo. Holky si dali střapečky se zelím a my s Martinem si poručili dvoutalíř „Jánošíkovo prkénko“. S přeplněnými bříšky jsme se sotva dokouleli do apartmánu pozdě večer. Ale ne tak pozdě, abychom nezahráli nějakou tu hru. V pátek zvítězilo UNO. Za průtrže mračen a bouřky jsme uléhali něco kolem jedné hodiny ranní.
Sobota začala parádně. Ráno nás vítalo zasluněné údolí Terchové a na stole vaječinka se slaninou. Po snídani jsme se rozdělili. Ti mladší Bechťa s Peťou to brali s rozvahou dědy Lebedy. Měli naplánován výletek do dier.
Druhá dvojce Radim s Janou měli smělejší plány. Zatímco osazenstvo chaty ještě spalo jsem vymyslel plánek trasy. Takovou pastičku. Od Jánošíkových dier se vydáme zelenou trasou naokolo přímo na Malý Rozsutec, z něj do sedla a hurá na Rozsutec Velkký. Z Velkého dále do sedla mezi Velkým Rozsutcem a Stohem. Ze sedla pak dolů Štefanové a Dierami na parkoviště Bílého potoka.
Naplánovalo bylo, tak hurá „ke strojům“ Od Bieleho potoka jme vyrazili plánovanou trasou směr Malý Rozsutec. Téměř celá trasa vedla potokem po celonočním dešti. Od vody nás vysvobodil až samotný vrchol hory. Tam také tekla voda, ale chybělo blátíčko. Samotný vrchol jsme dobyli v rychlém tempu za necelé dvě hodiny. Vrchol Malého Rozsutce byl bez lidí. Dvě skupiny jsme potkali na řetězech a pár turistů se opalovalo na vrcholu. My jsme se posilnili sváčou a vydali se dolů do sedla mezi oběma vrcholy. Trochu nás zaskočil houf lidí, kteří mířili od sedla na vrchol Velkého Rozsutce. Tady jsme zvolili pomalejší tempo, a tak jsme si připadali jako důchodci, když nás všichni předbíhali. S přibývajícími metry se však karta obrátila. „Důchodce“ jsme předběhli a nechali je za zády na pospas osudu. Přesto na vrcholu to vypadalo jako v Hornbachu, když jej poprvé otevřeli po covidu. My si našli místečko, kdy jsme si odpočinuli, posilnili tělo i ducha. Z vrcholu nás čekalo jen jediné. 1150metrový sestup k autu. Z vrcholu do sedla to bylo náročné. Řetězy, skála, a další terén nám nenechal ani na chvíli vydechnout. Už v sedle jsme toho měli tak akorát. Cesta ze sedla do Štefanové měla úplně jiný charakter. Voda, bláto, voda, bláto a sešup dolů. Bylo zábavné se dívat, jak všichni z počátku hledají tu nejlepší a nejsušší cestu. Po půl hodině to bylo všem jedno. Mokřím a špinaví si to trádovali přímo po značené cestě. Tou dobou byla potokem. Z letargie nás zvedlo až pivko v Kolibě pod Rozsutcom. Tady jsme dorazili chleby a jako znovunarození jsme vyrazili dolů do Štefanové a dále do soutěsky. V samotné soutěsce to bylo maso. Lidí jak na Václaváku. Šťastní a unavení jsme dorazili na parkoviště, poslali zprávu Martinovi a Petře, aby zanechali nepřístojnosti a postavili na kafíčko.
Jak jsme napsali, tak bylo. Kafé vonělo na stole, vedle ležela bábovka a Martin se objevil s vychlazeným ležákem. Co více si přát. Seděli jsme venku ve stínu povídali si zážitky až Martin znejistěl, že dlouho nekrmil svá madla. Rychle rozehřál svůj gril, do kterého sázel jeden steak za druhým. Moc jsme si pochutnali. Celý večer patřil dobrému pití, dobrotkám a hře rummikubu. Příjemná atmosféra nás přenesla až do brzkých nedělních hodin.
Ráno jsme si užili snídani na terase. Martin s Petrou byli čiperní jako vrabčáci. Zato Radim s Janou vypadali, že po včerejší túře zapomněli chodit. Svalová horečka na stehnech se nás držela až do úterý. Přesto jsme vyrazili na průzkum okolí Terchové. Náš cíl byla rozhledna Terchovské srdce. Cesta vedla kolem Jánošíkovy sochy přes město na protější kopec, kde rozhledna stála. Všichni jsme tuto túrku zvládli a odměnili se zmrzlinou a v apartmánu také dobrým obědem. To se nám již pobyt v Terchové blížil ke konci. Odpolední kávička, balení a odjezd domů.
Díky Martine a Petro za příjemně strávený víkend.
