Jedenáctý čili poslední pálavský den měl být odpočinkový. Po dvou předešlých cyklo dnech jsem se (Radim) ráno neopovážil vyslovit slovo kolo. Vše rozhodla Klárka. Na snídani přišla v cyklodresu a za pozdravem dobré ráno vyslovila otázku: „Kam dneska vyrážíme?“. A bylo rozhodnuto.
Chvíli jsme bloumali nad mapou a Kamil nakonec určil směr, „Pojedeme do Valtic. Na Valtice máme citové vzpomínky z mládí“. A tak se jelo.
Tak jako každé ráno jsme vyjížděli za sluníčka a se sluníčky. Cesta do Valtic ubíhala velmi rychle a než jsme se mohli nadít, tak na nás koukal Valtický zámek. Zámek jsme si prohlédli jen z venku. Na vnitřní expozice nebylo moc času. Jednat se začalo zatahovat a některým nejmenovaným cyklistům začalo kručet v bříškách. A tak po zámecké čurpauze jsme se rozjeli přes hospodu zpátky. Celá cesta vedla skoro celá mimo hlavní silnice a tak jsme se stačili také kochat krásami místní přírody. Jen někteří pokémonu schtiví se nestačili dívat po okolí. Tito „závisláci“ jen vyhledávali tyto fiktivní skřety a jejich tělocvičny a jiné bazmeky.
Těsně před cílem nás čekala ještě jedna výzva. Vyjet k rozhledně z nejnižšího místa v okolí. Slušné převýšení. Přiznávám se, že jsem dělal parťáka Ondrovi a kopec vyjel na potřetí (nevyšel!!!). Při příjezdu do penziony je slušně rozpršelo. Tomu se říká načasování :-).
