Na sedmý den dovolené v Julských Alpách jsme měli na plánován cyklovýlet dolinou Vrata do hloubi doliny co nejblíže k Majestátnému masivu Triglav. Cestou tam jsme měli v plánu navštívit vodopád Peričnik. Trasa byla jasná Z ubytování Gozd Martuljek přes městečko Mojstrana dále údolím Vrata po triglavské cyklostezce, co to dá. Cíl cesty byl naplánovaný u horské chaty Aljažev dom v nadmořské výšce 1001 m.
Náročnost dovolené byla jasná už ráno. Mladí sokolíci vyjadřovali nechuť sednout „zase“ na kolo a staří byli nevrlí, že jin došla ranní desinfekce. Pesto jsme vyrazili dle itineráře na trasu. První část cesty nám byla známa z cesty do Bledu a když jsme odbočili v Mojstraně do údolí cesta začala opovážlivě zvedat. Až k vodopádu Peričnik se to dalo nazvat pohodovou cestou. U vodopádu byla zastávka a kdo chtěl tak vystoupal pěšky až k vodopádu. Stálo to zato. Úžasné místo, kde se dalo projít pod vodopádem „suchou nohou i oděvem“.
Od vodopádu cesta i atmosféra trochu zhoustla. Nejprve tedy zhoustla cesta, když nás stoupání praštilo do čela. Nejprve nás rovná cesta upozorňovala, že nás bude čekat 25 % výšvih, ale nic tomu nenaznačovalo. Jiné to ovšem bylo za zatáčkou. Slušný výmyk. A tak jsme stoupali a stoupali. Chvíli kolmo, chvíli pěšo. V jednom stoupáním nám zhoustla atmosféra podruhé. Honza houkal ze křoví, kde ležel a nohu u achilovky rozřezanou o velký přední talíř. Jana a Radim mu zastavili krvácení a Honza si zavolal záchranku. Mezitím skupina kolem Kamila a Jirky pokračovala hore vstříc dobrodružství.
Když dojela záchranka a policie, tak začalo velké vyšetřování této události a po zjištění, zda byl v krvi alkohol se mohli záchranáři zhostit svého úkolu. Nijak neotáleli. Přikryli ránu sterilní gázou, naložili lazara a hurá do nemocnice. Nato jsme s Janou zůstali sami. Radim, Jana a tři kola. Co nám zbývalo dostat kola dolů zpět k vodopádu, tam jedno připoutat a vydat se na cca 15 km cestu k ubytování. Tam nasednout do auta, přemístit se k vodopádu a naložit kolo. To se mezitím vrátila druhá skupina, která přibrala do té doby čekající Janu a vydali se na zpáteční cestu. Já jsem nasedl na auto a vyrazil do Jesenické nemocnice vyzvednout sešitého Honzu.
My cestou autem a druhá skupina kolmo jsme se domluvili, že si po těchto patáliích zasloužíme něco dobrého do bříška. Pro skupinu to bylo trochu delší, neboť první kloudná restaurace byla až v Kranjské Goře. My s lazarem jsme dojeli trochu později.
Nakonec můžeme říct, že se nám výlet podařil. Všichni až na Honzu tento den přežili ve zdraví. Ten kdo absolvoval celou cyklotrasu si připsal do deníčku dalších 55 km s převýšením bezmála 900 metrů.
