I přes koronavirové šílenství v české republice jsme se rozhodli poprvé vyrazil na kole do přírody. Za všechno mohlo počasí. Již v pátek bylo sluníčko a teplota atakovala 17stupňovou hodnotu. Proto jsem bulnul šichtu a z práce dorazil kolem šestnácté hodiny. Jana venčila psa Čárlíka, a tak jsem na rozhodnutí, zda vyrazit či ne zbyl sám. Rozhodnutí bylo rychlé. Rozhodně rychlejší než najít po zimě všechny cyklo věci a nafoukat své MRXo. Vše se podařilo a kolem půl páté jsem nasedl na tvrdé sedlo a vyrazil. Cesta nebyla naplánována, a tak jsem jel kudy mě řídítka vedly. Nakonec trasa vedla směrem na Hlučínské jezero, kolem Opavice s výjezdem na bobrovnický vysílač, sjezd na Lipku a hurá domů přes Turkovský les.
V sobotu jsme již na vyjížďku vyrazili dle nařízení vlády. Ve dvou a v roušce. Po obídku jsme nasedli s Janou na kola a vyrazili za dědou a babičkou směr Drůbeží. Cesta nám krásně utíkala a u babičky jsme byli coby dub. V rámci bezpečnosti jsme komunikovali s rodiči venku a v dostatečné vzdálenosti. Při odjezdu jsem zjistil, že má zadní duše je prázdná. Sebou jsme nic na opravu neměli, ale naštěstí horká linka k Honzovi fungovala parádně. Za dvacet minut byl u nás s Kačkou a náhradní duší. |Vše se podařilo a my mohli pokračovat kolmo k domovu. Cestu zpět jsme si trochu prodloužili o cestu k zavřené hospůdce u Lipky. V druhé polovině cesty jsme již cítili bolest na sedátko nezvyklé pozadí.