Dovolená v Julkách – Den č.4

Kolem Lago di Fusine (it), ferrata Hvadnik

Slovinsko – Italské pomezí

   Čtvrtý den v Julském ráji jsme měli naplánováno kolo. Všichni se těšili, že uvidíme zase kousek jiné části těchto hor. A tak nikdo nemohl dospat, protože se těšil na nejpěknější část dne. Snídani. Snídaňový bufet totiž dokázal vyčarovat úsměv i na unavených dětských tváří, kteří čučeli do mobilu do pozdních hodin.

Delta řeky Pišnice

   Po snídani byl program jasný. Vyparkovat velocipedy z garáže, namazat řetězy a protáhnout tělo. Cesta tentokráte nebyla příliš dlouhá, když itinerář avizoval krásných 45 km. Po deváté hodiny se náš peloton rozpohyboval rychlostí kolem 24 km v hodině směr jezero Lago di Fusine. Perličkou je, že jezero leží v Itálii a my bydlíme ve Slovinsku. Naštěstí hranice mezi těmito státy je na dosah ruky, a po chvíli, kdy jsme minuli Krajskou Goru jsme začali brázdit italské cyklostezky. Příjezd k jezerům byl samozřejmě okořeněný závěrečným stoupáním. Nebylo však nikterak „smrtelné“. Alespoň ne k nižšímu plesu. První zastávka byla u dolního plesa. Tam jsme si odpočali, pojedli a udělali snímky do rodinných alb. Horní pleso bylo opravdu nahoře. Navíc jsme si za cestu vybrali tu turistickou, a tak jsme všichni svorně ve stoupání kolo vytlačili. Aj E-bikerka Silva.

Horní pleso Lago di Fusine

U jezera se nám otevřela krásná panoramata. Fakt ta námaha stála za ten pohled. Cestou, kterou jsme přijeli jsme se museli vrátit zpátky, takže zase došlo na chůzi vedle kola. Ten kopec jsme se neopovážili sjíždět. Po překonání všech nástrah ples jsme se vydali nazpět. Samozřejmě oklikou. Cestou jsme navštívili můstky v Planici (jen blázen se postaví v lyžích nahoru), Krajskou Goru a druhé jezírko s názvem Jasna. Zde bylo poměrně hodně lidí, což nám moc nevyhovovalo, a tak jsme šlápli do pedálu a jeli směr ubytko. Před 16 hodinou jsme měli kola zaparkovány v kolárně.

   Stáli jsme před otázkou, co s načatým odpolednem. Počasí se lepšilo každou minutou, a tak přece nebudeme sedět doma. Hurá na ferratu. Poblíž jsme měli krásou ferratku Hvadnik. Tento nápad se setkal s většinových souhlasem. Rychle sbalit ferratové sety, přilby a hurá do skal.

Cesta k nástupu nám ubíhala velmi rychle a než jsme se nadáli stáli jsme před nástupem. Tato cesta vede krásnou soutěskou, ve které klokotá potůček. Jako první nastoupil Honza. Hned v úvodu cesty nás čekala krátká stěnka a lanový most. Ideální místo pro fotografování. Za Honzou se vydali Kamil, David, Ondra, Klára, Jirka a Radim naši kolonu uzavíral. Cesta se klikatila a stále přeskakovala na oba břehy soutěsky. Čím výše jsme stoupali tím více jsme museli zdolávat kolmé stěnky. Především levý břeh měl více náročnějších, ale krásnějších úseků. Všem nám cesta dělala velkou radost. Od začátku až do konce. Cesta ústila na jeden z vrcholů, ze kterého jsme se mohli koukat na masiv Julských Alp. Sestup dělal největší problém Kamilovi. Ten má z mládí vysportované kolena, a tak ve svém ještě produktivním věku při sestupech zažívá důchodcovská muka.

Všichni jsme šťastně dorazili na ubikaci a byli pyšní, že jsme dokázali zdolat ferratu o obtížnosti B/C. Silva se svým Kroko měřičem „vyhnala“ Janu a Jitku na procházku. Z původní nenápadné tůrky se stala docela obtížná trasa vysoko nad soutěsku, kterou zdolávali jejich miláčci. Večer jsme opět hráli stolní hry. Chlapi pili rumíka, děti radlery a holky vlastně taky rumíka. Kokosového, obzvláště chutnal tetě Silvě.