Byl to poslední víkend, kdy byly otevřeny hranice se Slovenskem a taky to ve skalách a soutěskách bylo znát. Auto jsme zaparkovali na parkovišti Jánošíkové diery. Vydali se po předem naplánované modré turistické cestě napříč dierami. Cesta vedla soutěskou podél Hlbokého potoka až k bufetu Podžiar. Tady jsem je zastavili, občerstvili se a pokračovali dále přes Horné diery až do sedla Medzirozsutce, který se nachází ve výšce 1200 metrů nad mořem. Cesta do sedla by byla parádní. Jen kdyby tam nebylo tolik lidí. U každého řetězu či schodů se tvořili fronty jak v sobotu před Kauflandem. V sedle nás čekala svačinka a rozhodnutí, zda se vydáme na Malý nebo Veľký Rozsutec. S plným bříškem a velkou mírou zodpovědnosti jsme zvolili trasu na Malý Rozsutec v domnění, že tam nikdo nebude. Ale bylo. Bylo narváno tak, že lidi téměř přepadávali z útesů do dolin. Ve zkratce: zdolali jsme Malý Rozsutec (1.344 m.n.m.), koukli do údolí, pořídili foto a pádili dolů méně frekventovanou cestou na Podrozsutec. Tady se nachází krásná hospůdka. Pivko jako křen a kávička jak z italské restaurace. S tímto občerstvením jsme vydrželi až k autu. Po příjezdu do resortu jsme se postupně okoupali, napojili a po kávičce na prosluněné terase jsme dostali hlad. Obědo-večeři jsme měli naplánovanou v restauraci Jánošíkova koliba. Tato tradiční restaurace se nacházel nedaleko ubytování a krátkou procházkou jsme tam byli natotata. Pivko Zlatý Bažant ’73 nám bodlo jak před, tak po obědě. S plnými bříšky se nám do kopce těžce funělo. V chatě se pak rozjela hráčská mánie. S deskovými hry jsme vydrželi až do pozdních večerních hodin. Spát jsme odcházeli kolem půlnoci. Ráno nás čekala druhá túra.
Druhý den nás probudilo sluníčko, které se vkrádalo do našich ložnic. Z postýlky se nám moc nechtělo, ale plán na dnešní den byl neúprosný. Je neděle a dnes musíme domů. Ale ještě před odjezdem máme naplánován výlet na druhou stranu Těrchové. V plánu jsme měli trasu Těrchová – Tiesňavy – Malé Nocľahy (1.006 m.n.m.) a Dolinou Obšívanka zpátky do Těrchové. Cesta má název Zbojnický chodník a určitě stojí za absolvování. Cesta vede hoodně do kopce a pak hoodně z kopce. Cesta vede krásnou krajinou se spoustou skalních útvarů a parádních výhledů do dolin. Je protkána spousty schodů, žebříků a náročných průchodu po skalních římsách. Byli jsme nadšeni, že takováto cesta existuje a my ji mohli zdolat. Navíc se na nás celý den smálo sluníčko. Trasu jsme přeskákali jako by nic a zpět v chatě litovali, že nás již čeká jen jídlo a odjezd domů. Víkend se vydařil. Martine Bechťo Twardziku děkujeme za pozvání a poskytnutý azyl!!!