Polské Tatry – Zakopane

Město Zakopne

Přezdívá se mu hlavní zimní město Polska kvůli sjezdovkám a skokanským můstkům světového poháru. Zakopane léta usiluje o pořádání zimních olympijských her. Jejich Tatrzanski Park Narodowy stejně jako slovenský TANAP je součástí společné biosférické rezervace UNESCO. Populární vrchol Rysy je nejvyšší horou Polska. Zakopane je plné krásných zdobených dřevěných vil, penzionů a výstavních hotelů. Architektura je opravdu povedená, užívá tradiční vzory a hodně si pohrává s dřevořezbami na budovách. Centrum města tvoří pěší zóna s mnoha obchody a restauracemi Krupówki. Toliko o Zakopaném na internetu.

A proč jsme se vypravili do tohoto místa my? Zaprvé jsme si chtěli ještě užít turistiku v nějakých vyšších horách. Zadruhé proto, že máme rádi Tatry a v těch slovenských jsme každou chvíli. A zatřetí ekonomická náročnost, kde polské tary coby cena a výkon převálcovali tu slovenskou část.

Panoramic view of two lakes, Morskie Oko and Black lake, in polish Tatra mountains National park in Zakopane, Poland

Měli jsme velké dilema, zda vůbec vyrazit. Důvodem byla předpověď počasí. Pěkné počasí bylo předpovězeno jen na středu 28. září. Zbytek to měla být deštivá slota. A taky se tak stalo. Ve středu jsme si užívali sluníčka, hor a sněhu. Další dny to byly procházky po dešti. Ale nelitujeme. I tak to stálo za to.

je hora s nadmořskou výškou 1987 m v Západních Tatrách na hranici Slovenska a Polska. Vrchol je díky lanovce snadno dostupný a patří tak k nejnavštěvovanějším v Tatrách. A to byl první cíl naší cesty do polských tater.

První den výletu ale započal trošičku dříve. Budík nám začal řinčet kolem 4 hodiny ranní. Zatímco Jajča okupovala koupelnu tak já jsme otevřel Booking a objednal ubytování.  Malá snídaně a dobalení předcházelo našemu odjezdu z Ostravy do Zakopaného. V 5:30 hod. jsme zažehli našeho medvěda a vyrazili. Tentokrát jsme si do Tater vybrali trasu přes Polsko. Cesta po trase Bohumín – Katovice – Krakow – Zakopane nebyla sice nejkratší, ale určitě nejrychlejší. Převážná část cesty je do dálnici. Jen na závěrečných pár kilometrů nás zastihl poměrně velký provoz. Na ubytování nebyl čas. Chtěli jsme využít středeční slunečné počasí. Proto jsme změnili plánovanou na lanovkový výjezd Kasprowy Wierch. Lanovka nebyla liduprázdná, jak jsme doufali. Naopak. Kdyby vám spadl kapesníček na zem, jen těžko byste se pro něj předklonili.

Vrchol byl pod sněhem a zatím ještě v mracích. Než jsme se oblékli tak mraky ustoupili a my se mohli kochat panoramatem polských vrcholů.

Měli jsme naplánovanou trasu: Kasprowy Wierch (1987 m) – Beskyd (2012 m)  – Liliowa Kopka (1975 m) – Ľaliové sedlo (1947 m) – Krajná kopa (2097 m) – Prostredná kopa (2128 m) – Svinica (2301 m) a z5.

Vše klapalo, jak bylo naplánováno. Sluníčko sice svítilo, ale studený vítr nás nutil být zakuklený jako larva bource morušového. Vrchol Beskyd nás donutil nazout nesmeky. Hned se nám šlo lépe.  Takto jsme došli až do Svinického sedla (2051 m). Tady nastalo dilema. Vyrazit na vrchol Svinica jsme zavrhli. Jednak se začalo smrákat a valila se na nás mlha a jednak první den v Tatrách se netřeba přepínat. Takže výstup na Svinici, hledat ve sněhu řetězy jsme zavrhli. Druhá varianta byla černá trasa přímo ze sedla do údolí. Ani tato varianta se nám nezamlouvala. Proto jsme se vrátili do dalšího sedla, ze kterého jsme sestoupili do údolí. A také tato trasa se pyšnila barvou černou. Trasa vedla prudkým klesáním až k chatě s názvem Schronisko PTTK „Murowaniec“. Ta dolina se jmenuje „dolina Gasiencova“. Krásná cesta s panoramatickými výhledy na polskou část Tater. Od schroniska jsme se vydali zpět k autu. Poslední část cesty jsme si ještě okořenili výstupem na vrcholem Nosal (1206 m). Tady nás kromě výhledu na velehory čekaly výhledy na skalnatý Nosál. Z vrcholu jsme již sestoupili přímo k autu.

Nyní nás čekalo ubytování, koupel v teplé vodě a večeře. Vše se povedlo na jedničku. Ubytování luxusní, koupelna, jak by sned a večeře fantastická. Středeční den se opravdu vydařil.

Fotky z tohoto dne si můžete prohlédnout zde.

Ve čtvrtek nás čekalo všechno jen ne sluníčko za oknem. Vstávali jsme kolem půl osmé. Prostě tak abychom stihli snídani. Jakmile jsme vyskočili z postýlky tak jsme zjistili dvě zásadní věci. První zjištění bylo, že nás ze středeční túry (22 km) nás bolí celý člověk. Míra bolesti byla úměrná stářím. Mladou Janu skoro nic nebolelo a u mě nebylo místo, které by nebolelo.  Druhé ranní zjištění by,lo púři pohledu z okna. Nad Zakopanym ležela deka z mraků, ze kterých padaly kapky jako když zaléváte záhony konví. Nebylo kde spěchat. Snídani jsme si užili jako dlouho ne. Byla výborná a dlouhá. Nejdříve byla vaječinka s párečkem, pak následovala salámek, zeleninka a místní pomazánka. Snídani jsme zakončili kafíčkem a loupáčkem.

Neměli jsme kde spěchat. Dopolední počasí se nevyvedlo. Takže jsme si udělali odpočinkové dopoledne v našem mezonetovém bytě. Ubytování nás velmi překvapilo. Při příjezdu nás paní nechala vybrat jaký pokoj chceme. Byli jsme totiž v penzionu duchů. Kromě nás, a ještě jednoho polského maníka. Jinak patřilo ubytování jen nám.  Pokoj byl poměrně velký, vkusně zařízený a prý měl výhled na hory.